Popis trasy

V dnešní době se až k Lobečské skále nedostaneme. Proto jsme trasu zatím volili pouze částečnou. Přibližně v polovině Dvořákovy stezky u zdobného portálu třetího Nelahozeveského tunelu (Z06) se směrem od řeky nachází rokle (Z05). Ta přirozeně propojuje výškové rozdíly, se kterými bychom se museli jinak těžko vypořádávat. Poslouží nám tak jako vstupní bod na (staro)novou trasu. 

Právě rokle díky svému terénu je na celé trase nejsložitějším úsekem, a proto zde bude muset probíhat nejvíce prací. V jejím ústí navíc v uplynulých letech budovali své přístřešky lidé bez domova a v důsledku toho je dnes značně znečištěna. Sama však nabízí ojedinelé přírodní scenérie a dokonce některá z technický děl našich předků - například kamennou strouhu, která odváděla vodu z přilehlých polí. 

Nelhaozeveská zámecká stezka dále pokračuje přes lesy v lokalitě Na Samotě. Právě odsud jsou nádherné výhledy do krajiny a do budoucna zde můžeme uvažovat o stavbě rozhledny (Z04). Zároveň skrze tuto oblast lze napojit další z důležitých tras formujících naší krajinu směrem na Lešany a dále na Velvary. 

Staleté duby nám postupně dají najevo, že vstupujeme do bývalého zámeckého parku (více o něm níže). Anglický park (Z03) zde zanikl v 19. století, avšak stále můžeme objevovat jeho fregmenty. Výrazné terénní úpravy, zbytky cestní sítě, pískovcová schodiště, kapličky, památníky, grotta či historický vodojem z tohoto místa tvoří živé archeologické naleziště. Dost možná ne na dlouho - rodina Lobkowiczů vlastnící zámek totiž dlouhodobě uvažuje o jeho obnově. Jednoho dne se právě park může stát klenotem na plánové trase naší stezky. 

Na konci parku stezka pokračuje do zahrad přímo pod zámkem (Z01), kde se napojuje na kamenný most v předzámčí (Z02). I tento prostor prošel v uplynulých letech významnými změnami. Za zmínku určitě stojí vybudování dětského hriště, které svou siluetou připomíná sousední šlechtické sídlo či otevření bistra Skála nabízející v letních měsících příjemné osvěžení. Odsud se nám otevírá cesta dále do vsi, kde se u kostela sv. Ondřeje napojí zpět na současnou Dvořákovu stezku. 

Pro budoucí procházky nám tak vzniká příjemný okruh.

Historie stezky a parku

Dnešní zámecký park se zahradou byl založen teprve kolem roku 1840 v místě bývalého chlumního lesa. Tvořil ho asi 700 m dlouhý pás od zámku směrem na Jih a dosahoval rozlohy přibližně 4,7 ha. Prvními proměnami však prošel už deset let od svého vzniku, a to když jeho východní část musela být částečně ubourána v souvislosti s výstavbou železnice. Od té doby se však jeho podoba (až na podstatné zchátrání) nijak nezměnila.

Jeho zakladatelem byl nelahozeveský lékař Dr. Mathias Stelzig. Ten v Nelahozevsi působil v dobách kdy byl zámek využíván nikoli pro rodinu Lobkowiczů, ale převážně jako sídlo a kanceláře správy panství. K projektování parku se dostal s největší pravděpodobností díky tomu, že projevoval značné umělecké nadání. Kdo mu však úkol zadal - či 8. kníže z Lobkowicz Ferdinand Josef  nebo zda ho Stelzig vybudoval na vlastní popud - je stále předmětem bádání. Umírá roku 1851, avšak jeho život je v mnohém dodnes opředen tajemstvím, v podstatě ani nevíme, jak se v Nelahozevsi ocitl.

Park v anglickém stylu byl osazen především jedlemi, smrky, borovicemi a jalovci, ale také vzácnými dřevinami jako je červenolistý javor mléčný, pajasan, převislý jasan či křídlatec trojlistý. Byl protknut řadou komunikačních tras - cestiček vedoucích k sochařským dílům a drobným stavebním prvkům, z nichž se část dochovala dodnes. Nejvýraznější stavbou je kaplička Srdce Ježíšova ze druhé poloviny 19. stol., v té době byla velká část prostor zámku pronajata řádu Sester křesťanské lásky, které zde provozovaly penzionát pro šlechtičny. Jejich pobyt připomínají i výklenky vytesané do skály v zahradě, kde bývaly sošky svatých a tzv. Lurdská jeskyně s Pannou Marií (fotografie). 

Zlatou éru park i zámek zažívají na počátku 20. století, kdy se sem kolem roku 1910 stěhují neprovdané sestry 10. knížete Ferdinanda Zdeňka Vilemína a Marie. Pro jejich potřebu byl zámek částečně zrekonstruován a byly zde pro ně zřízeny nové rezidenční prostory. Dny tráví právě procházkami v parku a širokém okolí. Stačí si představit dvě milé stařenky se psíky a šálkem v ruce. Park je udržován a vzkvétá. Vilemína také měla svou stezku, díky které mohla po hraně skal dojít až do kralupské Lobče. Změny přijdou až s druhou světovou válkou. Nacisté sice obsadí zámek, avšak osamělou a zesláblou Vilemínu zde nechají v klidu dožít. Vilemína umírá v roce 1945 a je jako jediná představitelka Lobkowického domu v Nelahozevsi na obecním hřbitově pohřbena. Od její smrti park postupně chátrá a ztrácí svůj lesk. Za minulého režimu pak zcela upadá v zapomnění. Nyní je čas tyto křivdy napravit. 

• Park vzniká v roce 1840
• Jeho autorem je Dr. Mathias Stelzig
• Měl rozlohu 4,7 ha
• Postupně chátrá, je však užíván až do 40. let 20. století